Já, já, já ….. já budu kapitán

Já, já, já, já budu teď kapitán … ozve se překřikování při jakékoli aktivitě, kterou na táboře vytroubíme do davu.

Jenže to první „já chci být kapitán“ je často jen o tom, že si s malým človíčkem hraje velké ego a touha ukázat kámošovi, že je v tu chvíli lepší.  U některých dětí je v tu chvíli ohromná touha to zkusit, ale  těch pochybností o tom zda to dokážou a jak se na něj budou ostatní dívat je tolik, že raději přešlapují a váhají.
Na našich táborech se držíme toho, že se skladba týmů mění  každým dnem a  role kapitána je putovní.  Dáme rády šanci každému, kdo se do toho chce vrhnout. Každou hru se odhodlá někdo jiný. Během týdne se osmělují postupně i ti, pro které to není tak snadné překonat své strachy.

Na rovinu si řekneme obecná pravidla, ale také to, co je na nich samotných, co musí domluvit se členy družstva, rozhodnout, usměrnit a za co jsou zodpovědní.

Ego nám najednou mává a odchází,  zůstane  jen  rozčarování „AHA…takhle jsem si o nepředstavoval, i tohle musím řešit ?“
Anebo se malí strašáci a pochybnosti uvnitř stávají na chvíli ještě větší.

Děti jsou odvážné, jdou do toho s odhodláním, že svůj tým chtějí dovést k vítěznému cíli. My se stáváme pozorovatelkami a všemi smysly vnímáme co se na hřišti děje.

Na kapitánském můstku ale víc fouká ……najednou stojí před novými úkoly a poznáním, že :

  • každý z nich má své limity a každý je má jinde
  • na každého platí něco trochu jiného
  • někdo potřebuje popostrčit nebo vzít na chvíli za ruku a někomu vymezit vlastní prostor
  • mohou jeden druhému na rovinu říct jak se ke spolupráci staví, jak se k sobě chovají, jestli je jim to milé nebo ne…. pokud toto dokáží na rovinu, mají i šanci se víc sladit a být jako tým lepší
  • někdy jde najednou víc o to, že to spolu všechno zvládnou i když nejsou první

„Zatahej nás za triko, kdykoli bude třeba“… tak zní naše táborová dohoda.

Jsme připravené dětem pomoci. Děti se přijdou poradit jak mají dál postupovat když naráží na hradbu  u těch ostatních nebo si neví rady samy se sebou.  Nikdy v tom nejsou samy, mají nás v zádech, ale náš cíl je dovést je na hranu toho, čeho jsou schopni a lehce je popostrčit dál do zóny nového a neznámého.
Je radost je vidět když zvládnou mnohem víc, než by si vůbec o sobě myslely. Když jim dochází, že to není jen o tom se ukázat jako machr, ale být parťákem na sto procent. Když umí ocenit členy týmu a dočkají se i ocenění od ostatních jako kapitána. Každou hrou překonávají o další kousek samy sebe a poznávají, že ty vnitřní pochybnosti byly zbytečné.
Žádné naší týmové hře nechybí tečka v podobě  hodnocení průběhu hry. Najednou není tolik důležitý výsledek, ale to, že přišly na to jak se  k nové výzvě postavit, poznat, kdo jim může pomoci, koho je potřeba motivovat, kdo jen potřebuje být v tu chvíli víc pozorovatelem. Důležité je poznat sebe a svůj tým.