Jenže to první „já chci být kapitán“ je často jen o tom, že si s malým človíčkem hraje velké ego a touha ukázat kámošovi, že je v tu chvíli lepší. U některých dětí je v tu chvíli ohromná touha to zkusit, ale těch pochybností o tom zda to dokážou a jak se na něj budou ostatní dívat je tolik, že raději přešlapují a váhají.
Na našich táborech se držíme toho, že se skladba týmů mění každým dnem a role kapitána je putovní. Dáme rády šanci každému, kdo se do toho chce vrhnout. Každou hru se odhodlá někdo jiný. Během týdne se osmělují postupně i ti, pro které to není tak snadné překonat své strachy.
Na rovinu si řekneme obecná pravidla, ale také to, co je na nich samotných, co musí domluvit se členy družstva, rozhodnout, usměrnit a za co jsou zodpovědní.
Ego nám najednou mává a odchází, zůstane jen rozčarování „AHA…takhle jsem si o nepředstavoval, i tohle musím řešit ?“
Anebo se malí strašáci a pochybnosti uvnitř stávají na chvíli ještě větší.