Perníček a jeho přání

Perníkové královstí

Bylo-nebylo jedno Perníkové království. I takhle bychom mohli začít naše vyprávění. Ale nenechte se mýlit, vezmeme to z jiného konce.

Představte si, že jednoho dne před Vaším domem zastaví velké nákladní auto, které je naplněné dárkem od babičky a dědečka. Nahlédnete dovnitř a zjistíte, že hlavní místo zaplňuje velké akvárium a v něm plave rybka.

Nádherná šupinatá barevná rybka se na Vás dívá přes sklo, kde je nakreslený příběh a usmívá se.

Máte neskutečnou touhu objevit, co je na obrázcích a proto voláte na řidiče: „Prosím, pojďte mi pomoci přemístit akvárium do mého pokoje“.

Jen si na to pomyslíte, rybka promluví a řekne: „Prosím do pokojíčku“. Řidič nakoukne do zadní části a nevěří vlastním očím. Akvárium tam není.

Vy běžíte do pokoje a tam stojí akvárium i s rybkou v celé kráse.

Prohlížíte si ho a na první pohled uvidíte, chaloupku, andílka, kocoura a perníkového panáčka.

A začínáte snít.

Obrazy z akvária

Rybička si vesele plavala ve svém akvárku, dotkla se stěny, kde zrovna vykoukl obličej Perníkového panáčka. Ten právě unikal před mlsným kocourem, který si už myslel, že má snadnou večeři.

Jenže kocour netušil, že Panáček má svého Anděla Strážného, který nad ním bdí ve dne, v noci. Takže najednou se, kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo velké nákladní auto. Panáček skočil do kabiny a frrr, byl pryč.

Kocour nevěřícně kroutil hlavou sem a tam, musel si promnout oči a opravdu, Perníček i auto bylo mimo jeho dohled. Kocour vběhl do chaloupky, kde se usídlil, s tím, že počká, až se Perníček vrátí a z toho čekání usnul.

Tahle nějak by se mohl vyvíjet příběh – Perníček se vrátí, Kocour ho sní a bude konec. Ale co se nestalo, i když ještě nebyla úplná zima, začaly se z nebe snášet vločky – jedna za druhou padaly, na zem a ….

Cesta z města

Začalo hustě sněžit, Perníčkový panáček se podíval na nebe a uviděl proletět kometu. Kampak asi letí, ta kometa se asi má, má svět jako na dlani, pomyslel si. I jemu se tedy zachtělo poznat kousek světa.

Když už sedí v autě, nechce se mu ještě vracet k roztopenému krbu. Chaloupku zná a rodinu, která v ní žije také. To je ale všechno. Jen doma od dětí slyšel vyprávět o kamarádech. Zachtělo se mu tedy poznat jak se na Vánoce připravují i jiné rodiny a jak je vše kolem krásně vyzdobené. A do Vánoc je přeci ještě spousta času. Sněžení neustávalo a v kabině auta mu bylo pohodlně. Uviděl před sebou vesnici na velkém kopci. Uprostřed se tyčil k nebi nádherný kostel a pomalu až do jeho poloviny dosahoval vánoční strom na návsi. Jééé, tam mají asi Vánoce rádi, tam pojedu.

Co tam může Perníčkový panáček zažít?? Co se ve vesničce může dít??

Kouzelná vesnice

Cesta do vesnice, která byla na obzoru, se klikatila do velkého kopce. Čím víc se Perníčkový panáček blížil, tím mu ten vánoční strom připadal větší a větší.

Když dorazil na místo zůstal stát s otevřenou pusou. Strom byl ještě větší než se zdálo. Na návsi se třpytil bílý sníh a děti se sbíhaly s různými ozdobami ke stromečku. Každá byla úplně jiná. Krásná. Jedinečná. Tak se zdobil stromek u nich doma, že děti snášely ozdůbky ze všech koutů domu. Ale tady bylo dětí z každého domku vesnice, nepočítaně.

Aháááá, proto je ten strom tak krásný, řekl si Panáček. On na něj každý dává asi tu nejcenější a nejkrásnější ozdobu, co má.

A pak se podíval pořádně a šel ještě blíž. To co je na stromečku je něčím zvláštní. To není jen nejkrásnější ozdoba, to je ještě něco víc ….

Kouzelný strom a vánoční ozdoby

Každá ozdobička byla nádherná, ale na první pohled bylo viditelné, že každá je zároveň malou schránkou.  I když vypadaly jako sovičky, vločky,  pohádkové postavičky či andílci ….

Každá z nich měla šikovně připevněnou malou schránku, ruličku, sáček či co.

Panáček se přiblížil ke stromku a prohlížel si je z blízka, zvědavě natáhl ruku za velkou sovou, která se klinkala na větvičce smrku.  Malý kluk, který stál vedle něj  mu ale odvážně řekl: „Můžeš se dívat, ale víc nic.  Ještě není ten správný čas“. Perníčkový panáček tedy poslechl, ale moc to nechápal.

Kluk postřehl jeho výraz a hned mu vysvětlil jak to u nich chodí. U nás ve vesnici máme takový vánoční zvyk.  Vánoční stromek si zdobíme ozdobami, které si sami vyrábíme. Každý z nás dává na strom jen jednu ozdobu se svým největším přáním.  Nechceme dárek, novou hračku, ani oblečení,  přejeme si něco, co můžeme i sami ovlivnit.

Perníček se ale pořád tázavě díval.  „Tak proč si to tedy nesplníš hned, když je to jen na tobě? Proč to schováváš do ozdoby a věšíš na strom?“. Malý kluk se ale nenechal jeho otázkou rozhodit. Už dobře věděl jak u nich vánoční přání krásně fungují.  Přání, která se dostanou do vánočních ozdobiček jsou pro každého z nás opravdu velká přání. Taková, se kterými si třeba sami někdy nevíme rady.  Nebo se jim dlouho nedaří si je splnit.

Vánoce jsou čas, kdy se lidé ve vesnici obdarovávají i tak, že každý, kdo si na strom ozdobu dal, si může i jednu vzít.  Jednu, kterou tam dal někdo jiný.  V ní najde přání svého kamaráda, souseda nebo známého a stane se pro něj Andělem strážným na celý rok.  Pokud chce dotyčný od svého anděla pomoc, může si o ní říct. Pokud chce vyslechnout, anděl je tu pro něj. Pokud se chce cítit, že není sám, anděl ho může obejmout.  A tak se o vánocích stáváme každý někomu andělem a někdo je andělem pro nás.

Perníčkový kluk už stál v úžasu a zatoužil si dát také svou ozdobu na vánoční strom.

Anděl strážný

Jak si myslíte, že to dopadlo? Ano, hádáte správně. Chtěl svého anděla strážného a zároveň se chtěl hrozně moc stát andělem strážným pro někoho dalšího.

Tak a teď ho čekalo několik kroků.

Zaprvé udělat si svou vlastní ozdobičku. Tak nádhernou, aby přizvala toho nej… anděla, který bude chtít poznat jejího majitele. Zadruhé pověsit ozdobičku na to nejkrásnější a nejviditelnější místo a zatřetí vybrat si ozdobičku, která ho nejvíce nadchne a zatouží poznat i toho, kdo jí vyrobil.

Perníček zašel do jednoho z domečků na návsi – ten byl přímo pohádkový. Všude bylo plno doplňků, větviček, stužek, blýskavých ozdůbek a na židličce u stolu seděl dědeček, který jako kdyby se vyloupl z nějaké pohádky. Pomohl Perníčkovi vybrat nejkrásnější komponenty pro vytvoření ozdobičky snů. A také poradil, jak ozdobičku utvořit. Perníček dostal krásně ozdobenou zástěrku, aby se neušpinil a šlo se na věc.

Vymysleli spolu, jak udělat originální tvar, barvu a jak do ozdobičky dostat jméno majitele, ale aby to bylo trošku v hádance a zároveň nedošlo k mýlce.

Perníček si hrdě vykračoval ke stromečku se svým výtvorem a nechal se vést svým pocitem, kam vlastně má ozdobičku pověsit.

Jak na to šel?

Perníček a jeho ozdobička

Perníčkový panáček vyrobil krásnou ozdobu a už si představoval, kdo si jí asi ze stromku vybere a pomůže mu plnit jeho přání. Pozoroval z povzdálí vánoční strom, kam by mohl svou ozdobu dát a své výjímečné přání přidat k ostatním.

V tom mu padl zrak na špičku stromu, kde bylo stále prázdno. Tam ale přeci patří vánoční hvězda. Podíval se do dlaní a bylo rozhodnuto. Jeho ozdoba vypadala přesně tak. Jeho přání bylo tak veliké, že si podle něj zasluhovalo být až nahoře. Podle čeho mohl ale posoudit velikost a důležitost jeho přání? Máte nápad?

Malý kluk, který mu prozradil vánoční zvyk této vesnice byl stále poblíž a viditelně se těšil až bude stromek dozdobený. To je ono, řekl si panáček. Ten mi určitě pomůže. Kluk obratně vyšplhal do špičky smrku a přidal hvězdu, která doladila stomek do vánočního hávu.

Perníčkový panáček se nemohl dočkat vánočního překvapení. Byl zvědavý na odhalení jeho velkého přání, nebylo totiž jen pro něj samotného.

Štědrý večer

Panáčkova ozdoba kralovala na špici stromu.  Už se blížil Štědrý večer a panáček si všiml, že ve vesnici zavládla lehká nervozita a těšení.  Těšení na dárky a setkání s rodinami, ale také očekávání  kdo odhalí velké přání na společném stromku na návsi.   Vesničané k sobě byli poctiví, věděli už moc dobře, že říct si o pomoc není slabost, ale naopak velká odvaha. To nedokáže úplně každý tak snadno.

Najednou se rozezněl kostelní zvon a lidé se seběhli k vánočnímu stromu.  Každý si mohl vzít jednu cizí ozdobičku a pomoct s plněním velkého přání někoho ze sousedů.  Na tvářích lidí se objevovaly úlevné úsměvy – už nebyli na své přání sami, i když se jejich splnění bez nich úplně neobejde.   Někdo si přál pomoci s vylepšením vztahů v rodině.  Někdo chtěl pomoc s hledáním nových kamarádů.  Někdo jen nechtěl být sám, potřeboval si s někým povídat.
Ke přání na špici se odhodlal vylézt mladý muž, kterému se po jeho přečtení zalily koutky očí slzami dojetí.  Přečetl přání všem a velmi rychle pochopil, že na jeho plnění nemá být sám.  „Přeji si, aby byli všichni lidé šťastni a spokojeni ve svých životech“.  A na to nemohl být mladý muž sám.  Potřeboval aby každý udělal, co může sám za sebe.  Pro sebe i pro druhého, když o pomoc stojí.

Už byla tma a  lidé  se rozcházeli do svých domovů ke štědrovečernímu stolu.  Každý z nich ale už jeden velký dárek dostal.  Vracel se domů s vědomím, že o to velké přání, které neplní Ježíšek je už také postaráno. Perníčkovému panáčkovi se zastesklo po své rodině a už se chtěl také vrátit.  Měl totiž doma o čem vyprávět …

Perníček a lidé kolem něj už si svá přání plní a teď je řada na nás. Co by Vás potěšilo?

Simča a Jana